Zakoupit předplatné časopisu Vědomí - ČR

Zakoupit předplatné časopisu Vědomí - SR

Polreich: Washingtonskou smlouvu citujeme, ale neznáme

Miroslav Polreich - Foto Marek Reboš

Jednotlivé články Severoatlantické smlouvy NATO, která se snad až úmyslně nepropaguje, pro Vědomí okomentoval Miroslav Polreich. Ukazuje se totiž, že málokdo ví, k čemu byly vlastně členské státy upsány.

Nejednou jste se zmínil, že při své pedagogické praxi narážíte na poměrně zásadní neznalost zakládajícího dokumentu NATO neboli smlouvy, podepsané 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D. C.

POLREICH: Vaše poznámka o obecné neznalosti textu je velmi podstatná, dokonce si myslím, že tato nevědomost je až účelově funkční. O NATO se vydávají desítky publikací, ale sama smlouva se jaksi nepropaguje. V posledních letech jsem měl možnost se setkat s desítkami „studentů“, někteří z nich měli za sebou dokonce účast v misích na Balkáně či v Afghánistánu. Ani jeden z nich ale nečetl text Severoatlantické smlouvy NATO (o rozsahu jedné strany A4), takže jí ani nemohl rozumět. Jedná se o nanejvýš závažnou, alarmující skutečnost. Jsou snad příslušníci armády úmyslně drženi v nevědomosti? Nebo dokonce politicky manipulováni vlastní generalitou (kdo je hlavní nepřítel apod.)?

Poprosím vás nyní o komentáře k jednotlivým článkům smlouvy. Na rozdíl od těch, kteří stále hovoří pouze o článku 5, aniž by ho pořádně znali, začneme od začátku. V preambuli smlouvy stojí:

Strany této smlouvy znovu potvrzují svoji víru v cíle a zásady Charty OSN a svoji touhu žít v míru se všemi národy a všemi vládami. Jsou odhodlány hájit svobodu, společné dědictví a kulturu svých národů, založenou na zásadách demokracie, svobody jednotlivce a právního řádu. Jejich snahou je podporovat stabilitu a blahobyt národů v severoatlantickém prostoru. Jsou rozhodnuty spojit své úsilí o kolektivní obranu a zachování míru a bezpečnosti. Proto se dohodly na této Severoatlantické smlouvě.

POLREICH: V rozboru se budu striktně držet textu smlouvy, ale zmíním i její závažné mezinárodně politické souvislosti.

Podstatná je návaznost Washingtonské smlouvy na Chartu OSN. V souladu s ní smluvní strany deklarují svoji touhu žít v míru se všemi. V tomto směru signatáři také spojují své úsilí. Toto politicko-právní prohlášení je jednoznačné a nezpochybnitelné. Celý paragrafový text je veden v tomto duchu a neměl by být jinak interpretován.

ČLÁNEK 1 – Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

POLREICH: Tento článek je jediným, který vyjadřuje a pozitivně specifikuje „závazek“ signatářské země (pojem „závazek“ v článku 8 je vymezen negativně a slouží pro zdůraznění dodržování článku 1 i vůči ostatním státům). Jeho citace, jak je uvedeno výše, je stručná a jasná. Navíc se odvolává a v podstatě zdvojuje pro členské země NATO závazky a cíle Spojených národů.

Přestože odvolání se na Chartu OSN je všeobsažné, jsou zdůrazněna ještě některá specifika závazků. Jedná se zvláště o povinnosti urovnávat veškeré mezinárodní spory mírovými prostředky a zdržet se hrozby silou nebo použití síly. Tento závazek má absolutní váhu, nemůže být žádným výkladem zpochybněn a nelze vůči němu uplatnit jakoukoliv relevantní námitku. Naopak tento závazek potvrzuje úmysl otců zakladatelů NATO (při vedoucí úloze USA) podpořit zásady mezinárodního práva a mezinárodně politickou sílu OSN.

Význam tohoto článku nelze „přezdůraznit“! Tato jediná věcná povinnost zemí NATO nebývá zdůrazňována a mediální zájem je naopak sváděn k článku 5, který ovšem žádný závazek neobsahuje.

ČLÁNEK 2 – Smluvní strany budou přispívat k dalšímu rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů posilováním svých svobodných institucí, usilováním o lepší porozumění zásadám, na nichž jsou tyto instituce založeny, a vytvářením podmínek pro stabilitu a blahobyt. Budou usilovat o vyloučení z konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky a budou podporovat hospodářskou spolupráci mezi všemi smluvními stranami jednotlivě nebo společně.

(Poznámka: Text je citován z www.natoaktual.cz i s chybou v překladu – „usilovat o vyloučení z konfliktu ze své mezinárodní hospodářské politiky“ nedává smysl, což je dalším důkazem toho, že Washingtonskou smlouvu nikdo kompetentní nečte, a když, tak jí nerozumí, a ke všemu je mu to jedno.)

POLREICH: Tento článek hovoří o operativním přístupu k plnění a rozvoji mezinárodních vztahů v zájmu stability a blahobytu i na základě hospodářské spolupráce. Jedná se v podstatě o využití ekonomické diplomacie v pozitivním smyslu. Vzhledem k aktuální situaci je třeba si uvědomit, že případný sankční systém není zmiňován. V této vazbě je možno zdůraznit, že textace všech jednotlivých článků je vedena pozitivním směrem.

ČLÁNEK 3 – Aby bylo co nejúčinněji dosaženo cílů této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.

POLREICH: Tento článek vyžaduje zvláštní pozornost, neboť nabádá k dosažení cílů smlouvy posilováním schopností odolat ozbrojenému útoku. Nelze však tento článek chápat úzce ve smyslu pouhého zbrojení, ale šířeji ve smyslu zlepšování celkového bezpečnostního prostředí i cestou prohlubování diplomatických vazeb.

Případné námitky proti tomuto výkladu lze vyvrátit poukazem na to, že již dva roky před rozšířením NATO o Českou republiku a další státy, byl (možná jako podmínka souhlasu Rusů s rozšířením NATO) podepsán Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi Ruskou federací a Severoatlantickou aliancí, obsahující až překvapivě podrobná ustanovení, která je možno zahrnout právě pod článek 3. O tom však někdy příště.

ČLÁNEK 4 – Smluvní strany budou společně konzultovat vždy, když podle názoru kterékoli z nich bude ohrožena územní celistvost, politická nezávislost nebo bezpečnost kterékoli smluvní strany.

POLREICH: Tento článek je rovněž třeba zahrnout do oblasti negociace a diplomatických vazeb. Dlužno připomenout, že i výše citovaný Zakládající akt s dnešním Ruskem má taktéž stanoven podrobný mechanismus pro konzultace a spolupráci, vedoucí ke „společným rozhodnutím a společným akcím, týkajícím se bezpečnostních otázek“.

ČLÁNEK 5 – Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

POLREICH: Vzhledem k tomu, že se jedná o článek, který je jako jediný popularizován a zkreslován, je nutno se podrobně věnovat textu – a hlavně motivaci důvodů, pro které byl tak specifikován. Nutno začít tím, že sama Washingtonská smlouva, protože je navázána na Chartu OSN, není tudíž novou právní konstantou.

Hovoří sice o ozbrojeném útoku a způsobu, jak má být zvažován, ale jednoznačně ponechává na jednotlivých členských zemích, jakou akci (a dodávám – zda vůbec) podnikne či podniknou. Zde je třeba upozornit na skutečnost, že tato část věty většinou není interpretována, natož aby byla příslušně zdůrazněna. Někdy je dokonce při hodnocení závažnosti tohoto článku opomíjena!

Zde je třeba připomenout, že v kampani před naším vstupem do NATO tato rozhodná část pro výklad a závaznost Smlouvy byla buď vynechávána, nebo dokonce dezinterpretována ve smyslu, že zde je založena dokonce povinnost nutné obrany. Jen pro ilustraci uvádím, že i nyní v souvislosti s průjezdem konvoje amerických vojsk dokonce ministr zahraničních věcí Zaorálek uvedl, že Smlouva je založena na základě zásady mušketýrů – jeden za všechny, všichni za jednoho. A tím je zajištěna i naše bezpečnost.

Posuďme dle relevantních amerických autorit, jak je právě tato „povinnost“ posuzována. Ministryně zahraničních věcí paní Albrightová sice v Praze prohlásila, a to v rozporu s článkem 5, „že jestliže dojde k ohrožení bezpečnosti ČR, budeme my (USA) zavázáni ke společné obraně“. Tak nám to média s radostí opakovala, až si Albrightová od Havla vysloužila doporučení, že by mohla být naší příští prezidentkou. Ale ona jen blafovala. Každopádně se k Čechům chovala s nedostatečným respektem.

Ve Washingtonu, který nebyl rozšiřování NATO nakloněn, se však musela chovat jako odpovědná americká ministryně zahraničí. Před zahraničním výborem Senátu vystoupila dne 7. října 1997 v diskusi o „rozšíření, nákladech a Rusku“. Cituji z dokumentu: „Rozšíření …. nás nezavazuje (does not bind us) reagovat na každý násilný incident tím, že bychom šli do války.“ Dodala však, že uzavřením Zakládajícího aktu s Ruskem se vytvořilo příznivé bezpečnostní prostředí v Evropě a mechanismus pro budování důvěry mezi NATO a Ruskem. Tato slova Senát rád slyšel.

Vystoupení Albrightové však Senátu nestačilo. Obrátil se přímo na prezidenta o stanovisko ke stejné věci. K článku 5 se jim dostalo vysvětlení, že útok na jednoho z členů neznamená, že se USA musí zúčastnit sporu. Uveden byl dokonce příklad střetu mezi dvěma členskými zeměmi NATO (Turecko – Řecko).

K problematice článku 5 připravilo rozbor i Kongresové výzkumné středisko, které shrnuje, že „Článek 5 Severoatlantické smlouvy nezajišťuje (does not guarantee) použití síly na pomoc žádnému spojenci, který by byl napaden. NATO považujeme za organizaci kolektivní obrany, nikoliv kolektivní bezpečnosti. To je podstata organizace. Článek 5 prohlašuje, že členové NATO musí zvážit (consider) možnost jít na pomoc. Pomoc však není zajištěna smlouvou. Pomoc spojencům není bezpodmínečná.“

Jinými slovy řečeno, americké stanovisko uvádí, že před vstupem do konfliktu musí být jasně definován výlučně (!) americký národní zájem. Pokud nevěříme svým očím, budiž nám stanovisko k článku 5 amerických autorit dobrým vodítkem.

Zajímavá je i otázka německého přístupu. Když se USA chystaly napadnout Irák, zvažovala turecká vláda, že k tomu poskytne své území. Chtěla se však ujistit, zda může počítat s aktivizací článku 5 v případě iráckého protiútoku. Dostala jednoznačnou odpověď, že raketový útok proti Turecku nevyžaduje reakci NATO, neboť samo dalo k dispozici své základny k útoku na Irák.

To jenom naši vládní představitelé v zájmu zakrývání pravdy si hrají na mušketýry. Zarážející a odsouzeníhodná jsou i stanoviska naší generality, která jednoznačně, nu nazvěme to pravým jménem – lhala, aniž by tím riskovala ztrátu prověrky dle kritérií NBÚ.

Myslím, že však není od věci uvést, jak se zapojila i naše akademická komunita, aniž by dala v ohrožení svoji akreditaci a odbornou způsobilost.

Cituji například známého vědeckého pracovníka a vysokoškolského učitele, také „pana Radara“ Tomáše Klvaňu. Ten napsal v Přítomnosti (podzim 2006): „Buďme vděčni, že bezpečnost České republiky garantuje NATO, čili zejména Spojené státy.“ V tak krátké větě dvě nepravdy.

Podívejme se ale i na hlubší studii v přísně odborném časopisu Mezinárodní vztahy 2/2006, který vydává Ústav mezinárodních vztahů při Ministerstvu zahraničních věcí (ředitel Petr Drulák, dnes 1. náměstek ministra). Autor Jan Karlas nám dává k uvěření následující teze:

„Z hlediska užšího formálního přístupu daného Severoatlantickou smlouvou je možné za cíle NATO považovat kolektivní obranu a prevenci konfliktů. Článek 5 této smlouvy, který je často označován za její jádro, uvádí, že ozbrojený útok vůči jednomu nebo více členským státům bude považován za útok vůči všem členským státům. Státy NATO se zavazují, že si v takovém případě poskytnou vzájemnou pomoc, včetně použití ozbrojené síly. V rámci užšího formálního přístupu je možné připustit i to, že cílem NATO je prevence konfliktů, Článek 2 Severoatlantické smlouvy totiž uvádí, že signatáři smlouvy budou přispívat k rozvoji mírových a přátelských mezinárodních vztahů. Tímto závazkem došlo k určitému vytyčení prevence konfliktů jako cíle NATO.“

V této souvislosti je nutno uvést, že jsem ve spolupráci s mými kolegy ve Washingtonu zpracoval podrobnou studii, kde jsem upozornil na falešnou interpretaci Washingtonské smlouvy. Odeslal jsem ji k tisku do Vojenských rozhledů (publikace MNO). Dostal jsem odpověď, že studie nebude publikována, protože neodpovídá politickým zájmům!

ČLÁNEK 6 (po doplnění článkem 2 Protokolu k Severoatlantické smlouvě o přistoupení Řecka a Turecka) – Pro účely článku 5 se za ozbrojený útok na jednu nebo více smluvních stran pokládá ozbrojený útok jednak na území kterékoli smluvní strany v Evropě nebo Severní Americe, na Alžírské departmenty Francie (dne 16. ledna 1963 ale vzala Rada na vědomí, že pokud jde o bývalé alžírské departmenty Francie, stala se příslušná ustanovení této smlouvy od 3. července 1962 nepoužitelnými), na území Turecka nebo na ostrovy pod jurisdikcí kterékoli smluvní strany v severoatlantickém prostoru severně od obratníku Raka; nebo na ozbrojené síly, lodě či letadla kterékoli smluvní strany, jež se nacházejí na těchto územích nebo nad nimi nebo na kterémkoli jiném území v Evropě, kde byla umístěna okupační vojska kterékoli smluvní strany v den vstupu této smlouvy v platnost, nebo ve Středozemním moři, nebo v severoatlantickém prostoru severně od obratníku Raka.

POLREICH: Není třeba komentovat, neboť se jedná jen o teritoriální upřesnění, pokud bychom nechtěli připomenout tendenci, do smlouvy však dodatečně nevtělenou, o akcích „out off the area“. Tento přístup je snahou o zneužití samotné podstaty vlastní Smlouvy ne geograficky, ale věcně co do textace a smyslu Smlouvy.

Jisté manipulační tendence, popsané v předchozí mé úvaze, lze uplatnit i při charakteristice tohoto dnes tendenčního přístupu.

Tato smlouva se nedotýká a nebude žádným způsobem vykládána, jako by se dotýkala práv a povinností smluvních stran, které jsou členy OSN, vyplývající z Charty, ani základní zodpovědnosti Rady bezpečnosti za zachování světového míru a bezpečnosti.

POLREICH: Tento článek zesiluje prioritní postavení Charty OSN, jak je i charakterizována v rozhodujícím článku č. 1.

ČLÁNEK 8 – Každá ze smluvních stran prohlašuje, že žádné její současně platné mezinárodní závazky vůči kterékoli jiné smluvní straně nebo kterémukoli třetímu státu nejsou v rozporu s ustanoveními této smlouvy, a zavazuje se, že nepřijme žádný mezinárodní závazek, který by byl s touto smlouvou v rozporu.

POLREICH: Přihlášení se k tomuto prohlášení je zcela logické. Je třeba však zdůraznit, že se vztahuje i na jakékoliv „třetí státy“, které stojí mimo tuto Smlouvu. A tento specifický závazek (dejme do souvislosti s článkem 1), je směřován i do budoucnosti a má tak preventivní a stabilizační charakter. Má tak být smluvně zajištěn současný mírový stav nejen členských zemí, ale i jejich vztahu k ostatním třetím stranám.

ČLÁNEK 9 – Smluvní strany tímto zřizují Radu, v níž bude každá z nich zastoupena, aby projednávala věci týkající se plnění této smlouvy. Rada bude organizována tak, aby se mohla kdykoli pohotově sejít. Rada zřídí takové pomocné orgány, jaké mohou být potřebné, zejména ihned zřídí výbor pro obranu, který bude doporučovat opatření nutná k plnění článků 3 a 5.

Jedná se o organizačně technické ustanovení.

ČLÁNEK 10 – Smluvní strany mohou na základě jednomyslného souhlasu vyzvat kterýkoli jiný evropský stát, který je schopen napomáhat rozvoji zásad této smlouvy a přispět k bezpečnosti severoatlantického prostoru, aby přistoupil k této smlouvě. Každý takový smluvní stát se může stát smluvní stranou tím, že uloží u vlády Spojených států amerických svoji listinu o přistoupení. Vláda Spojených států amerických vyrozumí každou ze smluvních stran o uložení každé takové listiny o přistoupení.

POLREICH: Ustanovení určuje přijímání jiných nových členů. Podstatné je ustanovení o jednomyslném souhlasu všech členských států při rozhodování, kdo by měl být vyzván k přistoupení k této smlouvě – za podmínky, že bude schopen napomáhat rozvoji zásad Smlouvy vedoucích k bezpečnosti v oblasti. Ta podmínka není zanedbatelná, protože například by předpokládala mírové stabilní vztahy Gruzie s okolními státy.

ČLÁNEK 11 – Tato smlouva bude ratifikována a její ustanovení budou smluvními stranami plněna v souladu s jejich ústavními postupy. Ratifikační listiny budou uloženy co nejdříve vládou Spojených států amerických, která uvědomí všechny ostatní signatáře o každém uložení. Smlouva vstoupí v platnost mezi státy, které ji ratifikovaly, jakmile budou uloženy ratifikační listiny většiny signatářů, sestávající z ratifikačních listin Belgie, Francie, Kanady, Lucemburska, Nizozemska, Spojeného království a Spojených států, a pro další státy smlouva nabude účinnosti dnem uložení jejich ratifikačních listin. (Smlouva vstoupila v platnost 24. srpna 1949 po uložení ratifikačních listin všech signatářských států).

POLREICH: Obsahuje procedurální mechanismus při ratifikaci Smlouvy.

ČLÁNEK 12 – Poté, co bude smlouva v platnosti deset let, nebo kdykoli později, se smluvní strany, jestliže o to některá z nich požádá, poradí o revizi smlouvy, přičemž vezmou v úvahu faktory ovlivňující mír a bezpečnost severoatlantické oblasti včetně vývoje světových i regionálních uspořádání podle Charty OSN pro zachování mezinárodního práva a bezpečnosti.

POLREICH: Jedná se o možnosti případné revize smlouvy, ovšem za podmínek vyhodnocení faktorů, ovlivňujících mír a bezpečnost včetně již smluvených podmínek dle ustanovení Charty OSN. Znovu je zdůrazněn mírový a bezpečnostní zájem, který je nosným ustanovením Smlouvy.

ČLÁNEK 13 – Po dvaceti letech platnosti smlouvy může kterákoli smluvní strana odstoupit od smlouvy rok poté, co podá oznámení o odstoupení vládě Spojených států amerických, která vyrozumí vlády ostatních smluvních stran o každém oznámení o odstoupení.

POLREICH: Odstoupení od Smlouvy je podmíněno roční lhůtou. Lze ovšem rozumět tomu, že není dotčena suverenita členských států, která zůstává svrchovanou. Stanovená lhůta je pouze pořádková a její nedodržení není spojeno s žádnými následky.

ČLÁNEK 14 – Tato smlouva, jejíž anglické i francouzské znění mají stejnou platnost originálu, bude uložena v archivu Spojených států amerických. Řádně ověřené kopie budou touto vládou předány vládám ostatních signatářů.

POLREICH: Administrativní ustanovení, které uvedením Spojených států dává na srozuměnou jisté nejen faktické, ale i administrativní postavení této země v systému NATO.

Závěrem je třeba zdůraznit dva faktory.

Z prvé – i když smlouva ve věci obrany jednotlivých států neobsahuje explicitně akční závazek, nesnižuje to jistý politický význam Smlouvy, spočívající v sounáležitosti společenství smluvních států, což má pochopitelně v mezinárodních vztazích svoji váhu.

Za druhé – je nutno vycházet z faktu, že NATO jako organizace nedisponuje žádnými vojáky ani vojenskou technikou, pouze jednotlivé země dle své vůle mohou poskytnout své vojenské prostředky k plnění zásad Smlouvy. Nelze proto uvést, že NATO je agresorem (třeba při válečných operacích proti bývalé Jugoslávii). Washingtonská smlouva to přímo vylučuje.

Je však pravdou, že členské země NATO se na základě společného souhlasu staly útokem na Jugoslávii bez mandátu Rady bezpečnosti OSN agresory. Ne tedy NATO, ale například i Česká republika se stala agresorem (poprvé ve svojí téměř stoleté historii: předseda vlády Zeman, ministr zahraničí Kavan).

Dle definice agrese, přijaté na Valném shromáždění OSN 14. prosince 1974, je agresorem také stát, který dle článku 3 písm. f „umožní, aby jeho území bylo dáno k dispozici agresi proti zemi třetího státu“ (povolení přeletů v našem případě).

Z výše uvedeného je zřejmé, že organizace NATO je zneužívána pro neoprávněné krytí agresivních činů některých členských států, které svými agresivními akcemi dokonce přímo porušují smluvní závazek svého členství v NATO (čl. 1).

Pro udržení míru a spolupráci zemí je rozhodující vytvářet dobré bezpečnostní prostředí. K tomu je dán prostor organizacemi OSN, OBSE a nakonec i samotnou textací Smlouvy NATO.

Proč tomu tak není, i když v devadesátých letech díky úzké spolupráci USA s Ruskem jsme byli svědky jiného prostředí? Vysvětlení bychom našli u našich představitelů, kteří nepochopili změny vedoucí po rozpadu bipolárního světa ke spolupráci a důvěře, a hledali podmínky pro vytváření nových nepřátel. O tom raději podrobněji ve zvláštní úvaze.

JAN SCHNEIDER

Komentáře

  Komentáře: 7

  1. Antonín Baudyš


    K tomuto rozhovoru mezi panem Schneiderem a Polreichem se dostávám až opožděně, netušil jsem, že je to tak dobré a tak důležité. Děkuji Vám pánové, a časopisu Vědomí za otištění.

  2. Miloslav Pivoňka


    Velmi poučné. Je důležité přesně vykládat obsah smluvních vztahů. Tento výklad je opravdu velmi zdařilý. Děkuji.

Vaše komentáře

*